Stačí je nahnat do půlky tělocvičny, dát jim volejbalový míč a vypustit Bedřicha.
Po včerejší hodině tělocviku, kdy hráli asi 10 minut vybíjenou všichni proti všem, odcházeli do třídy: holčička, kterou jiný chlapeček natlačil na žebřiny, jedna holčička, kterou Bedřich vybil do ruky tak silně, že z toho asi bude mít modřinu, chlapeček, kterýmu Bedřich podrazil nohy a samotný Bedřich, který v honbě za míčem jel asi 2 metry po kolenou po parketách...
Myslím, že vybíjená by se měla zakázat – po chvilce hry změní děcka v nesmiřitelné nepřátele a navíc je tam opravdu vysoká pravděpodobnost zranění. Na druhou stranu, co tak v tělocviku dělat, aby se děcka nepřizabila? Asi posadit je proti sobě a nechat je posílat si takové ty molitanové pidimíčky?
Lojzíček běhal o přestávce po třídě a zpíval si "rozho'd koule, ukaž pí*u". Po prvé jsem si myslela, že špatně slyším, ale když to zopakoval, musela jsem chtě nechtě zasáhnout.
Myslím si, že by rodiče měli vědět, co jejich ratolesti vyvádějí a to bez ohledu na to, že si to spolu vyříkáme a občas dostanou nějaký ten trest, aby si to zapamatovaly a už to nedělaly.
Proto je nechávám napsat si do deníčku, co ve škole prováděly a musejí to nechat rodiče podepsat.
No a tak jsem vytáhla Lojzíkův deníček a nadiktovala mu začátek zprávy: "O přestávce jsem zpíval:"
Zbytek měl dopsat, protože jsem to odmítla po něm opakovat.
No a milý Lojza, který je dysgrafik a dyslektik (a v srdci má žár a v oku má tik :-D), tak ten milý Lojza napsal: "O prestku sem zpivl: Rozhod kaula, ukaž pinu"
To pinu jsem mu nakázala opravit a druhý pokus zněl "pipču" :-D
kterým se já-nevím-proč říká jarní, pomalu končí...
A já se vracím do svých dětských let, kdy od čtvrtka na mě padala tíseň, že už v pondělí budu zase muset do školy.
Volno jsem pečlivě proflákala a dostála tomu, co jsem si na začátku prázdnin zakázala – ztrácet čas u televize a kompu namísto přípravy na akci, kterou spolu-organizuji, kroužek, který vedu, a doučování.
Zároveň jsem nezvládla vybrat si konečně už tu autoškolu.
No a teď co jsem zvládla: projít 3 planetky v Bubble Saga, dostat se do 37 levelu jedné hrozně přiblblé hry (Stick Run), shlédnout několik dílu Monka, TBBT, Futuramy, Simpsonů, nějakých kriminálek, jeden rádoby horor a mezitím asi dvě hodiny reklam.
A teď sedím u kompu a snažím se dohnat tonejnutnější, co jsem nestihla – autoškola a program o reklamách (takže tu televizi můžu počítat jako studijní přípravu).
A mezitím hraju Stick Run, Bubble Saga, čtu Novinky, blogy, jeden píšu
ano, dalo by se vše zkrátit do zvolání Ať žije prokrastinace!
Kamarádka mi půjčila barvičky a věnovala dvě nerezová prasátka i s drátky na připevnění jako naušnice.
V neděli jsem měla uklizeno (v sobotu u nás byli naši...) a tak jsem se na ně vrhla. Postup práce jsem zdokumentovala a vyvěsila na rajčeti pro případ, že by chtěl někdy někdo další výtvarně se vyžít. :)
Bylo to skvělé a doufám, že někdy zase budu mít možnost si něco zasmaltit. (už se to plánuje :))
Děcka už byla jak zjednaná, od úterka se s nimi nedalo rozumně hovořit (že jindy to jde, haha) a na učení už neměl pomyšlení nikdy, ani mé kvo kolegyně :)
Na nástěnce vedle ředitelny se objevila tabulka, které nikdo nerozuměl. Jediná osoba, která věděla, o co jde (ke své škodě, protože se jí na to furt někdo chodil ptát), byla zástupka.
A já se dozvěděla, že mi dovolené a studijního volna zbývá do konce června, kdy mi končí smlouva (nechcete mě někdo zaměstnat na červenec a srpen – nebo aspoň zaplatit mi zdravotní a sociální), jen 5 + 1,5 dne. z toho pololetky a jarky jsou 6 dní, velikonoce 2, kdoví, jestli nebude 30.4. a 7.5. ředitelské volno – což mi připomíná, že si tu fakt musím postěžovat – věčně nějaké volno. Ono je to fajn, člověk si odpočine, ale týden před a týden po je to s děckama k nevydržení.
Takže se musím prý začít snažit, abych dostala volno alespoň náhradní – v případě, že si nadělám dostatek hodin přesčasů. Jinak budu muset do fachy.
Už mám nadělané dvě hodiny, ale bylo to peklo. Družina je za trest a myslím, že radši budu sedět v prázdné škole a rovnat sešity a oprašovat Mikuláše na nástěnkách, hlavně už nikdy nechci znovu do družiny!! Příchodem do třídy se s jinak celkem slušně vychovaných dětiček stávají zmetci a cesta přes celou školu na oběd, pak v jídelně a zpátky je fakt očistec.
Mým úkolem bylo jen pohlídat je, aby se nepozabíjeli. Bylo to o fous, jeden chlapeček kopl druhého do zad tak, že se rozbrečel a fňukal ještě asi hodinu. Ve třídě nebylo slyšet vlastního slova a když mi zvonili rodiče na telefon, že si pro někoho jdou, musela jsem na druhý konec chodby, abych jim rozuměla.
Ale stejně jsem málem vypustila jednoho chlapečka domů, protože rodiče zvonili na blbou třídu a řekli "Danečka" – což jsem pochopila, že jdou pro jediného Daniela v mé třídě. Oni ovšem chtěli Danielku z druhého oddělení. Naštěstí jsem chtěla po všech odcházejících dětech, aby mi ukázali na maminku. K tomu chlapečkovi se ale žádná maminka neměla, tak musel zpátky.
Mimochodem, ona Danielka má ještě bratříčka, kterého učím angličtinu, a teď už vím, po kom je takový mimoň. :-D
Celý zbytek odpoledne jsem pak chraptěla a když mi někdo chtěl něco říct, musel mi křičet do ucha. Do družiny už tedy fakt nee!
Jak jsem slíbila minule, ozřejmím vám nyní dění ve třídě po zvonění na hodinu před tím, než dojde učitelka.
Děti mají za úkol, což mi mimochodem přijde jako celkem dobrý nápad, po zvonění říkat básničky, které se učí z čítanky nebo písanky. Básničku má vybírat "tabulová služba", která také dohlíží na to, aby byl ve třídě relativně klid.
Respektive má to za úkol, ale mnohdy to fláká nebo je to díky Bedříškovi neproveditelné.
Bedřich má totiž básnické střevo a každou básničku, kterou se naučí, má tendenci upravit si k obrazu svému. Tak pro příklad uvádím jeho nejoblíbenější, kterou už celá třída říká v tomto znění (a schválně, jestli odhadnete původní znění):
Vyběhaní, vykoupaní
vracíme se z luk a strání.
U vody nám blbě bylo,
sluníčko nás připálilo.
Sbírali jsme nečistoty/drogy v lese,
ve škole teď škrtíme se.
Čilí, nemocní, postižení,
S chutí zase do mučení.
(kurzívou jsou slova, která mají být jinak)
Jediné dvě básničky, které neprasí, jsou v angličtině. Tak dobrý ještě není. :) Upřímně ale za sebe musím konstatovat, že nakolik mi to ze začátku přišlo nehorázně vtipný, když to člověk slyší minimálně 5x denně, brzo se to oposlouchá...
A příště o tom, jak Bedřich sejmul tři jednou ranou a co pak z toho bylo. :)
Člověk by nevěřil – a opravdu moji známí mi to odmítají věřit, že nemůžu v Brně najít normální práci.
Po absolvování nespočet "pohovorů" – náborů do společností na pozice, které jsou pojmenovány různě – asistentka, pracovník v kanceláři, obchodní zástupce (u těch, které to ani neskrývají), ale také pracovník v reklamě a pod. ve kterých jde vždycky o to nabízet lidem produkty, které stejně nikdo nechce a abyste někoho přemluvili ať si to koupí, jsem už propadala zoufalství.
Peněž ubývalo a já už přemýšlela, že se ze mě opravdu stane ta otrava, co oslovuje na ulici a vnucuje kreditku nebo nějaký úžasný tarif.
Pak jsem ale našla inzerát jedné školy v Brně, která hledala asistenty učitele. Šla jsem na pohovor a byla jsem panem ředitelem přijata. Což bylo mimochodem asi to poslední, co rozhodl, protože další týden byl ze své funkce odvolán. Ale o tom až jindy.
Co je vlastně náplní práce takového asistenta? Je taková učitelova pravá ruka. Bývá papírově napsán k nějakému žákovi s poruchou učení, nejčastěji k dětem s autismem, aspergerovým syndromem (mírnější formou autismu), různým dys- a v mém případě k chlapci s poruchou chování. (což je vlastně papír na to, že je to grázlík)
Asistent učitele bývá více či méně zaměstnán podle toho, čím "jeho" dítko trpí a také, jak moc si učitel umí a chce usnadnit práci. "Moje" paní učitelka používá z 90% frontální výuku a Bedřich potřebuje usměrňovat spíš o přestávkách, takže v hodinách mám celkem volno (někdy až moc), ale přestávky jsou celkem náročné – musím Béďovi stát pořád za prdelí, protože stačí ho na chvíli spustit z očí a něco vyvede.
Jako tuhle, před hodinou že si odskočí a za chvilku slyším, jak na něj ječí družinářka, která měla dozor na chodbě, protože vyběhl schody a jen tak z legrace se rozhodl je sjet po zábradlí. Blbec. :-D
Příště se dozvíte něco o tom, jak to ve třídě vypadá po zvonění, než dojde učitelka. Teď si jdu připravit hodinu, protože vedení využilo toho, že mám aprobaci na AJ a dostala jsem ještě 3 hoďky týdně ájinu ve třetí třídě.
Během doby, co jsem nepsala, se mi podařilo ukončit školu s výsledkem Mgr. a nastoupit coby asistentka pedagoga na jedné škole v údolí pod Špilasem.
A protože téměř denně zažívám příhody, které jsou na facebookový status dlouhé a přijdou mi celkem vtipné, poučně, či oboje, rozhodla jsem se pokusit se obnovit své přispívání a podělit se o své zážitky s malými dravci se světem :)
Kdo mě zná, ví, jaký jsem kritik a perfekcionista – mám po kom :) a tak berte mé spisky trochu s nadhledem. Jinak všechna jména jsou samozřejmě vymyšlená a jakákoliv podoba s dětmi Vašimi nebo Vašich známých je čistě náhodná :-P
aneb Jak Pindruscha před rokem kupovala plavky a teď má o zábavu postaráno
Malinkatý obchůdek v OC Letňany mě před rokem zlákal k nákupu nádherných plavek. Byly to ty nejkrásnější bikini, které jsem na sobě kdy měla.
A taky nejdražší.
Ale kašlala jsem na cenu, já bláhová se domnívala, že mi vydrží několik let.
Po pár měsících se na místech blízko sponky, která zapínala vršek plavek na zádech, začaly dělat dirky.
Vzala jsem tedy své milované plavky, které jsem téměř nenosila (zvpomínáš, milý čtenáři, jaké bylo počasí loni v létě?) a šla je reklamovat.
Reklamace vcelku rychle vyřízena, přišlo mi, ale prodavačka mi sdělila, že reklamaci majitelka neuznala. Prý jsem si to udělala sama, když jsem se odřela o stěnu. Jo, ale tu díru v místě, které se dotýkalo mých zad, tu nevysvětlila.
Takže teď pojedu do Výzkumného ústavu v Brně, kde mi jeden hodný pán udělá posudek. Ale ani kuře zadarmo nehrabe, že... :(
Naštěstí, podle Sdružení na ochranu spotřebitelů, v případě posudku v můj prospěch mohu té paní dát účtenku a říct jí zaplať.
Nejvíc mě štve, že ta paní to má přesně promyšlené, ví, že může i jen z pozice majitelky tu reklamaci neuznat a zákazník se může jít klouzat. Ten vztek mě pohání a přestože mám teď spoustu starostí se školou, nehodlám se jen tak vzdát, protože blbce ze mě nikdo dělat nebude. Ani majitelka obchodu LUREKA.
Měla jsem vybranou oblast, ale to jsem netušila to, co vím teď, a to že to nebude vůbec ono.
Chtěla jsem psát práci, kde bych třeba vymýšlela aktivity do prvouky k nějakému tématu. Ale co píšu teď – Žákovská pojetí vědy a vědců a možnosti jejich ovlivnění. Tak blbý téma, který si ani pořádně nepamatuju a natožpak aby mě bavilo.
:(
Jenže za rok touhle dobou už chci bejt mgr, takže to musim dopsat.
Dneska jsem byla odpoledne na kole, vyprodukovat nějaký endorfiny. Vědět, co bude večer, jedu aspoň 60 km a ne jen 31. Nejdřív jsem viděla poslední díl 3. série Big Bang Theory. To mě trochu rozhodilo, nevím, jestli tak soucítím s Leonardem nebo mi to připomíná dávné doby, kdy jsem byla ještě mladá a naivní.
No a pak jsem se teda pustila do tý DP. Do dokumentu 1 wordu jsem napsala první odstavec po xy měsících. A tak mě to znechutilo, prostě nějak nemám tucha, k čemu ta moje práce bude. Nejen že nesnášim dělat zbytečný věci, ale navíc, jak to mám asi obhájit, když ani sama nevím, k čemu to bude dobrý?!
Na uklidněnou jsem si dala osnovu první části mý práce – tý výzkumný. Asi to bude hlavní a jediná část, můj vedoucí práce je totiž "výzkumník" – z pedagogického výzkumného ústavu. Fakt bych se nejradši nakopala za to, že jsem poslechla svoji vedoucí praxe, abych šla za ním :(
Po osnově už jsem fakt potřebovala zdůvodnit si, proč tu blbou práci psát (kromě toho, že potřebuju dokončit školu). A tak mám ještě jeden odstavec, kde píšu cíl práce.
po delší přestávce jsem se rozhodla obnovit psaní sem
ale nebude to lehké.
Zatímco pár let zpátky jsem o věcech, které semi staly, přemýšlela, jak je zapíšu do blogu, nyní jsem si navykla uvažovat spíše, jak to napíšu do statusu na fejsbůku. :(
Ale některé příhody se tam zkrátka nevejdou, takže je zkusím vypsat sem :)
Teď jdu ale nakrmit virtuální ptáky a pak si vyjet na kole (to už v reálném světě :))
Už dlouho jsem sem nic ze svého života nezveřejnila, ale tohle si prostě nemůžu nechat pro sebe.
Neuvěřitelnou shodou okolností se mi totiž povedlo:
Nejprve zaspat – na vstávání za tmy si budu muset ještě chvíli zvykat.
Potom zapomenout klíče od třídy, kde mám kurz ájiny.
V buse mi chlapec málem rozdrtil kotník. A ani se neomluvil, nezdvořák jeden...
Na hodině se mi taky povedl parádní trapas (naštěstí mí studenti už o mně ví, že jsem magor, tak je to snad nepřekvapilo).
Když jsem se vrátila domů, čekla na mě nepříjemný mail ze školy. Už jsem si myslela, že je všechno v pořádku, ale není. Takže další zařizování.
Tohle mě mělo přesvědčit, abych zůstala doma, ale já trubka se rozhodla postavit osudu a jet do školy.
Cestou mě postupně okopaly dvě děti.
Ve škole jsem byla překvapivě včas. Ale před třídou nikdo nebyl. Třída zamčená. Na stěně rozvrh, na kterém bylo napsáno, že tam v tu dobu má být někdo jiný. V počítačové učebně bylo místo a tak jsem se mrkla na rozvrh, ale žádná změna. U třídy zjišťuji, že rozvrh je z minulého semestru. Nevím, kde jsou ostatní. Volám kamarádce, ale ta to nebere.
Jdu domů. Cestou jsem se skočila podívat do nového obchoďáku na Národce. V 1. patře nový juice bar, kde jsem si bez zaváhání objednala "Zlepšovač nálady" :) Pak jsem se porozhlídla po oblečení. Bunda, která by se mi hodila k sukni byla a) drahá a za b) mi ani nepadla. :(
Cestou odmů mě naštěstí nic nesrazilo, autobusy jely a já se překvapivě bez problémů a okopaných kalhot dostala dom.
To je ale den, už dneska na nic nesáhnu (jak dobrá výmluva :)), abych ještě něco nepokazila víc, než je.
Jeden človíček, který je mi moc blízko, měl dneska taky hodně špatný den. Snad se mince obrátí a bude zase dobře....
V sobotu jsme si s Milým půjčili od našich auto a vyrazili na sever. Než jsme vyrazili, byli jsme poučeni, ať nebouráme, protože by táta přišel o bonusy. Bezva :P
Nejprve jsme se stavili v Litoměřicích u známého, pak jsme se přesunuli do Terezína. Koupili jsme si lístek (který nám ovšem nikdo nezkontroloval...) a vpluli do Malé pevnosti. Musím říct, že místy to bylo dost depresivní. Zejména když jsme se od průvodce dozvěděli více o osudech lidí zde vězněných. Na dvory svítilo sluníčko, skupinky turistů se trousily mezi budovami a já si představovala, jak to tu vypadalo za druhé světové. Nakonec jsme se ještě byli podívat v Muzeu ghetta, ale to už nám stačilo a my se vydali dolů na jih do Loun na koupaliště.
Na koupališti jsme se vyšplouchali, vyslunili a já si znovu potrénovala kraul. :D Musím se pochválit, už mi to celkem šlo a nebýt vlasů, který mi pořád lezly do obličeje, možná by můj výkon byl i lepší :) Na koupališti je i tobogán a skluzavka, ale na obojí je potřeba mít koupenou permici za min 100 kč. A vzhledem, že jízda je za 1 kč, pak se to fakt nevyplatí... :(
Dalším zklamáním vLounech byla úroveň stravovacích zařízení :/ V sobotu večer by člověk očekával, že restaurace budou otevřené a bude v nich personál. U náměstí jsme vešli do celkem slušně vypadající restauračky, usadili se v naprosto prázdné místnosti a čekali, že se objeví servírka, která se nás zeptá, co si dáme atd. Normální postup. Ovšem ne tady. Seděli jsme a seděli a když pořád nikdo nepřicházel, tak jsme se zvedli a odešli. Asi by si nevšimli, kdyby jim někdo vybral pokladnu. Nebo to byla účelná ignorace? Ale podařilo se nám najít jinou restauraci a tam jsme si na terase sedli a moc si pošmákli.
A po večeři domů. Doma jsme si ještě udělali mojito, na které jsme dostali cestou chuť, recept nám po telefonu nadiktoval kamarád a myslím, že na to, že to bylo první, které jsem dělala, bylo celkem dobré. Možná kyselé, ale mně chutnalo :))
Tak sedím u počítače a myslím na tenhle víkend, jaký byl moc pěkný a moc se těším na ten další, kam pojedeme a co budeme dělat. :-*
Včera jsem uklízela svoji skřínku s různými věcmi do školy, skauta, různými učebnicemi na doučování... Dost věcí jsem vyházela, některé přerovnala na jiné místo, skříňka teď vypadá úplně jinak.
Předtím byly na první poličce od shora věci týkající se skauta. Občas se tam připletlo něco ze školy, ale výhradně to byly materiály, které jsem používala při přípravě schůzek, výprav, knížky, časopisy, zápisky z kurzů a podobně. Na druhé poličce byla škola a občas něco ze skauta, co jsem třeba dala omylem jinam. Do toho se přimíchaly i věci z práce – učebnice a materiály na angličtinu, přípravy, různé hry...
Další dvě poličky obsahovaly věci, které moc nepoužívám, ale možná se budou v budoucnu hodit – staré učebnice matematiky, češtiny, nějaká CDčka, takový mix všeho.
To uspořádání poliček trochu naznačuje, kolik času jsem dřív věnovala jednotlivým věcem, jaké měly priority. :(
Včera jsem většinu věci do skauta přerovnala do tašky, kterou odnesu do klubovny a rozdám nebo věnuji knihovně. Na horní poličce se usídlila angličtina. Pod ní je zbytek věci do školy. A pak teprve skaut. Uvidíme, jak bude to nové rozložení fungovat. :)
Sedím u počítače a koutkem oka sleduji šneka, jak se plazí po stěně akvárka. Změnil trasu, protože jsem na misku položila zbytek voňavého melounu, a teď přímo uhání, aby tam byl dřív než kolega :)
Včera večer jsem se vrátila do Prahy. Po týdnu, kdy jsem si jen užívala. Minulé pondělí jsem dovybalila poslední věci z tábora, zabalila si do batohu nějaké oblečení a hry a vyrazila s přáteli. Nejprve jsme si prohlédli většinu ZOO. Ještě teď mě bolí nohy, ale byla to legrace. Konečně jsem viděla gaviály a taky nový bazén lachtanů, opičí výběh a můj nejoblíbenější pavilon – Afrika zblízka, kde jsou k vidění i oblovky :)
Večer jsme pak zašli do kina na Dobu ledovou 3. Vážně jsme se nasmáli, ale z některých scén šel až strach :)
Po kině jsme se vydali do Brna. Vlastně ještě kousek dál, na chatu v jedné malé vísce kousek od Brna. Cestu jsem proklimbala, ale na spaní nebylo moc pomyšlení, přece jenom postel je postel :) Další den byl ve znamení přesunů – lidí i věcí domů a zpátky na chatu :) Koupilo se jídlo a večer jsme hráli hry až skoro do padnutí.
Ve středu jsme vyrazili na Pernštejn. Hrad je to celkem pěkný, ale přišel mi takový hodně stísněný, chodbičky byly mrňavý, atmosféra divná. Ale to možná nebylo jen hradem :) Po prohlídce jsme se nadlábli a vyrazili na koupaliště do Kuřimi. Přežila jsem několik pokusů o utopení a udělala pár temp kraulem, který musím do dovednostního minima natrénovat, abych se aspoň u plavání nemusela stydět. Večer po večeři se zalehlo a usnulo u notebooku s filmem :)
Další den jsme vyrazili do Adamova a vyšlápli si na rozhlednu Alexandrovku – já si procvičila remcání, protože vedro bylo fakt otravný a ten kopec skoro nekonečný :D Myslím, že mám od světluch skvělou školu :P Později odpoledne jsme ještě zašli do Staré Huti a dozvěděli se nové informace o výrobě železa :) Večer jsme se pak podívali na Bathory ve slovenštině (celý den sme si stahovali českou verzi, která nakonec byla anglická)
V pátek mělo být hnusně. Ale jen trochu foukalo, honily se mraky, ale nic strašnýho. Tak jsme se šli projít k Brněnské přehradě. Dokonce jsem si v ní i přes varování smočila nohy. A nic se mi nestalo! :P Procházkou jsme skončili v obchodě, kde jsme nakoupili nějaké suroviny na oběd. Po "o" jsme se s Milým sbalili a nechali se odvézt do Brna.
V sobotu jsme přepadli jeho rodiče a odpoledne vyrazili do Mikulova. To byl vážně zážitek, protože jsme si v infocentru koupili známku na Svatý kopeček a tak jsme na něj taky museli vylézt,ale odměna byla sladká. Vrestauraci na náměstí jsme si dali pohár. Já ovocný a Milý zmrzlinový akdyž nám je přinesli, začali jsme zkoumat, jaký je v nich rozdíl. Našli jsme dva – já neměla v poháru sušenku a měla jsem víc jahod než ananasu. Jinak zmrzliny, polevy a celkově ovoce bylo v obou stejně :D Náš výlet do Mikulova jsme večer zakončili vínkem z Mikulova (který jsme si koupili v Brně ve Sparu, ale pššššt :D)
Neděle byla ve znamení odpočinku, filmíků a dobrého jídla. Pondělí pak ve znamení úklidu a balení a samozřejmě cesty domů. Za ten týden jsem si tak zvykla, že se mi teď strašně stýská. Půjdu to zaspat, vždyť pátek bude už za za pár dní!
Už samotný odjezd byl vtipný. Jela jsem až se světčaty, protože jsem předtím měla zkoušku a už na nádraží se mi povedl menší průšvih. No, Pindruscha má totiž vždycky dost času a dopravní prostředky pravidelně (ne)dobíhá. Ale zkuste běžet s mrňaty s batohy, vlajkou, taškou přes rameno a kytarou?! Přesto jsme hru "Dohoň vláček" vyhráli a do Závišína dojeli v pořádku. Pak jsme se doploužili do tábora – jedna holčina v průběhu cesty prodělala záchvat zuřivosti, další mi vytahala ruku na dvojnásobnou délku, do toho děsný vedro, bolela mě hlava a tak jsem byla fakt rády, když jsem mohla havěť předat v táboře jiným a jít si vybalit do stanu.
Ve stanu jsem si zmožená lehla na papírem-ještě-nepotaženou postel a to byla chyba, protože od té doby moji krojovou košili zdobí na zádech smolná skvrna velikosti mexického dolaru...
Dny na táboře pomalu ubíhaly. Počasí bylo spolehlivé – dopoledne pařáky a během druhého odpoledního programu se zatáhlo a začalo pršet až do večera. Tak to šlo několik dní a my už se téměř vzdali naděje, že kdy večer zapálíme slavnostní "zahajovací" oheň. Nakonec oheň byl a proběhl bez problémů. To se ovšem o tom druhém říct nedá. Protože to byl oheň, na kterém jsme předpokládali účast rodičů, po zkušenosti z loňska, předloňska atd... jsme se rozhodli oheň připravit už dopoledne, kdyby náhodou odpoledne pršelo a taky abychom neměli jako každoročně skluz. Příprava ohně obvykle zabere jeden a kus programu, ale teď to bylo skoro celý den. Přípravu provázeli problémy jako "žádný suchý strom tu není", "tahle souška se nedá porazit", "chroští nasbírané vlčaty zmoklo při náhlé !dopolední! průtrži mraků, protože nebylo přikryté" atd.... V průběhu ohně zase trochu vázlo moderování, protože se družiny, co měly oheň připravit, nedohodly. Celé to tedy bylo trochu trapné, ale myslím, že loňský oheň to nepřekoná – to bylo chroští mokré, louče málo napálené a celé to málem zhaslo už při zapalování..... :/
Kvůli počasí jsme měli další problém – bláto. Před kuchyní byla parádní bažina, kterou jsme dopoledne vysušili a odpoledne do ní znovu napršelo. Položili jsme všecny rošty, co jsme měli, ale nestačilo to a tak jsem jeden celý den strávila opravou a výrobou roštů. Tak jsem se cítila aspoň trochu užitečná, když jsem vlastně přijela do postavenýho...
Děti na táboře vlastně skoro nezlobily. Pokud pominu to, že usínaly na hlídkách, při ranních prohlídkách jsem některé stany měla chuť vyhodit do povětří, některé děti ani po třech týdnech nebyly schopné se obléct do kroje. Když pršelo, byla bouřka, běhaly v tričku a teniskách, když byl pařák, měly holinky a pak se divily, že mají krabaté a smradlavé nohy. Při bourání nebyly sto pochopit, že prkna s hřebíky se pokládají špičatou stranou hřebíků dolů, po prknech se neskáče a nosí se boty s tlustou podrážkou. Nástupy a stahování vlajky byla dost často komedie a já s Kačkou jsme skoro každý večer trénovaly s dotyčnými stahování a vytahování, ale nedělám si iluze, že další rok to nebude lepší. Zkrátka letos jsem si spíš než na skautském táboře připadala jako na ozdravném pobytu pomocné školy. :(
Nejlepší storka na konec, protože můj článek už dávno překročil únosnou délku: v noci ze soboty na neděli (návštěvní => na táboře přespávalo spousta rodičů, další přijeli v ne ráno) nám někdo ukradl šnůru ze stožáru a síť z hřiště. Podezřívali jsme jisté skauty, se kterými jsme byli domluvení, že nás jednu noc přijdou navštívit, ale oni to nebyli. Po asi 5 dnech jsme už celý zoufalý šli do táborů v okolí, jestli se jim taky nic neztratilo a oni to byli naši sousedi, kteří šli ve tři ráno kolem a zašli k nám na návštěvu. ;) Trapné...
Tak to bylo malé přiblížení mého posledního tábora s havětí (příště už jenom na návštěvu – pokud budou povolený!). A příště to bude o mé dovolené na Moravě ;P
ano, už je to tady, zítra přeberu světlundy od rodičů a vyrazíme vláčkem směr jižní Čechy
Předtáborový stres dosáhl vrcholu.
Nemáme státní vlajku. Zabalili jsme ji na tábor (vážně, pamatuju si tu krabici ve který byla...), ale na louku nedorazila. Nechápu. V každém případě je v dnešní době nemožné sehnat tak triviální věc během jednoho dne. Tzn. buď si ji necháme poslat poštou a nebo mám v kapse triumf – přátelé Velké Británie mi na konci jamboree věnovali vlajku VB s jejich podpisama.... :)
Poslouchám Tomáše Kluse a chce se mi brečet. :( Ne, nedojímá mě, prostě mi jen připomíná hezké chvíle strávené s mým Milovaným.
Na mojí posteli se válí hromada věcí, které budu muset než půjdu spát naskládat do svého batohu. Snažím se najít důvod, proč jet. Kromě toho, že kvůli holkám...
Snažím se vzpomenout si na všechno, co si mám vzít, aby mi nic nechybělo. To se mi ale stejně nepodaří. Vím, že minimálně někdo mi chybět.
Jo a ten zpěvník, se kterým jsem se tak dlouho patlala, nebude, protože člověk, co ho měl vytisknout, ho nevytiskl. :(
Tak nashle za tři týdny – teda pokud mě rovnou z louky nepřevezou do blázince....
ano, za týden touhle dobou budu běhat po zelené louce v modrákách a se sekerou v ruce
Letošní tábor se vážně "daří" už od začátku. Kterákoliv věc, na kterou lze při přípravě pomyslet, je špatně, pozdě, mění se a nikdo to neví. Prostě tábor blbec. :(
Proto se mi na tu zelenou louku uprostřed lesů nechce. Budou starosti a nervy. Vlastně už jsou. A jaké. A tak se těším, až ta noční můra bude za mnou. Bohužel nejsem jediná. :(
Kde jsou ty časy, třeba loni, kdy jsem se na ten tábor těšila. Až všechny znovu uvidím. Pak přišla krutá realita, trable v komunikací, psycho. Po návratu z tábora jsem si říkala už nikdy.
A jedu zase. Navíc jsem se nechala uvrtat do pozice zástupce. Takže jsem vlastně za ten propadák zodpovědná. Je mi tak trapně, protože prostě nejsem schopná připravit ten tábor tak, aby šlapal. :( Asi mě na těch vůdcákách nic nenaučili.
Snažim se najít nějaká pozitiva na tom, že jedu, ale žádná asi nejsou.Skvělé vyhlídky.
Mno je to poslední tábor, na který jedu. Tak si ho"užiju".
V sobotu jsme se světlundama oslavily začátek léta. Po keltsku. Respektive – byly jsme se podívat na menhir v Dolních Chabrech, kde se jedné holčině podařilo ztratit mikinu. Pak jsme si ukuchtily tradiční keltské slunovratové jídlo – Druidův měšec. Je v něm všecko, co vám zaručí zdraví a sílu přežít do dalšího slunovratu. :D A zahrály jsme si hru keltských dětí, která holky mooc bavila – představte si zjednodušené rugby. Hon na míč a bitka :D
Počasí ale vůbec nepřípomíná léto. Rozhodla jsem se koupit si pláštěnku – ta stará je totiž už nepoužitelná. A povedlo se. Na výstavě stanů v Letňanech. Není sice tak vymakaná (nemá hrb na batoh a ta kapuca – no dívala jsem se a to zapínání mi asi dlouho nevydrží. Ale tábor snad přežije. Hlavně jsem doufala, že když se takhle vybavím, že pak třeba bude na tábor hezky. :)
No asi si to ještě pojistím a koupím si bundu. S Milým jsme objevili jednu mooc pěknou. :) Pořád o ní přemýšlím a rozhoduju se... Ještě uvidíme.
Tak za týden touhle dobou budu nejspíš na cestě na táborovou louku. Tábro stejně bude hoodně zajímavý. Ještě jsem si nezačala balit, ale jedno vím jistě – teplého oblečení bude maximum a s kraťasy a tílky to nebudu přehánět. :(
Co se týče příprav tábora – program je v zásadě hotový, rozdělený a jednotliví lidé si připravují své části. Vzala jsem si na starost pár programů, ale hlavně vytvoření zpěvníku a půjčení nějakých stolních her. Ty určitě přijdou v dešti k užitku :D Balení věcí proběhlo minulý víkend a bylo otravné jako vždycky. Aspoňže jsme pak mohli jít si zablbnout do akvaparku, to bylo moc fajn. Ještě jsem zvědavá, v čem budeme bydlet – jede nás na tábor o něco víc než loni a podsady, které se měly vytvořit, jaksi stále ještě nejsou a dost pochybuju, že se do pátku stihnou. Snadjich tam je dost a nejsou shnilé a rozpadlé, jinak to bude vypadat jako za dob mého táty, kdy si stany stavěli komplet – i s podsadama.....
